Pastýřský list (Česky) - Pascha 2015
Pastýřský list
Pascha 2015
Je přirozené, že člověk i v dnešní době touží po stále delším životě. A zdá se, že úspěšně: průměrný věk lidí ve vyspělých státech se v poslední době výrazně prodlužuje. Slouží k tomu nejen zdravý životní styl, zříkání se používání zdraví škodlivých potravin, široká kampaň pro omezování užívání alkoholu i cigaret, ale i nové druhy účinných léků a porozumění mechanizmu vzniku některých smrtelných nemocí a jejich léčení. Jsme ale šťastnější? Když jdeme navštívit své příbuzné nebo známé do domova důchodců, velmi zřídka tam najdeme šťastné a spokojené lidi. Už většinou mají vyšší věk a dost těžko je možné mezi nimi najít někoho, kdo by byl spokojený a na nic se nestěžoval. Neplatí to ale pro všechny. Když najdeme někoho, kdo celý život žil s pohledem na Pána, na věčnost, tak ten je většinou – i když nemusí být vždycky příliš zdravý – spokojený a šťastný.
Obecně platí, že kdo jak žil, takový je pak i ve stáří; kdo myslel na druhé, kdo se zabýval duchovními hodnotami, kdo se dokázal zapírat, tomu není příliš zatěžko ani přijmout kříž stáří, nemoci a často i bolesti, ale i to, že na něj druzí zapomněli.
A právě stáří – kdybychom odhlédli od rozmanitých zdravotních problémů – by mělo být z křesťanského pohledu nejradostnějším obdobím života, kdy sbíráme plody svého celoživotního snažení: chystáme se na blížící se setkání s Pánem, s Pannou Marii, svými blízkými… Ale je skutečně takové? Musíme přiznat, že v ne příliš častých případech.
Naším úkolem by mělo být, dělat všechno pro to, aby se náš život vyvíjel tím směrem, aby se zvyšujícím se věkem z nás neopadalo nadšení a radost ze života, když vidíme, že se blíží konec, ale naopak, by se měla radost zvyšovat. Jsme přesvědčeni, že když Ježíš vstal z mrtvých, i my s ním také vstaneme z mrtvých. Nemůžeme žít jako ti, kteří nemají žádnou naději. Naše naděje nemůže zklamat. Všechno zklame, všechno pomine, ale tato naděje se čím dál tím více proměňuje v jistotu. Na to mysleme, v tom upevňujme své přesvědčení.
Každý křesťan má žít z božské naděje. Čím více pokračuje na své pozemské pouti, tím více cítí potřebu upírat svůj zrak vzhůru a tím více se odpoutává od této země. Nadějí už dostává napřed to, co očekává jako odměnu za svůj život většinou plný strádání, odříkání, ztrát svých blízkých a jiných nejrozmanitějších křížů. K dosažení svého cíle věčné blaženosti dostává dary přirozené i nadpřirozené. Věčnou blažeností není nikdo jiný než Bůh sám. Naděje nám poskytuje jistotu, že Bůh nám nejen dává společenství s ním, že budeme moci hledět na něho tváří v tvář, ale povede i naše kroky tak, abychom nakonec došli k němu.
Křesťan, který má tuto jistotu naděje, se nemusí ničeho obávat, jde klidně životem i uprostřed nepříznivých okolností a těžkých pohrom s přesvědčením, že těm, kdo milují Boha, všechno slouží k užitku.
Nezrodili jsme se pro tento svět, jsme tady jen poutníci, nemáme zde trvalého příbytku. Naděje nás ale přenáší v lepší svět, který už bude trvalý. Tento trvalý svět nám dá nesmírně více, než nám vzal dočasný svět, než to, co jsme případně z lásky ztratili.
Nevkládejme naději do pomíjejících hodnot viditelného světa. Budeme nesmírně zklamáni. Vkládejme naději do jediného pravdivého a spravedlivého: Ježíše Krista, který za nás zemřel, aby nás spasil a zachránil od věčné smrti. Kdyby Ježíš nezemřel, mohli bychom se namáhat sebevíc, ale i tak bychom se nemohli zachránit.
Pokud chceme toužit po dlouhém životě, tak jen z důvodu možnosti udělat pro druhé víc dobrého, přitáhnout do nebeského království více věřících. Zásadní otázkou je, jaká bude ta věčnost, o kterou tady na zemi usilujeme. Svým vzkříšením Ježíš přemohl smrt, která nad námi už nemá absolutní moc, to znamená, že smrtí už všechno nekončí, že nám bylo otevřeno nebe, do kterého jsme zváni. Radujme se tedy stále, protože Vzkříšení, Pascha je největší událostí celých dějin lidstva.
Žehná a přeje všem radostné prožití velikonočních svátků
X Ladislav
